Čtení o samotě pro ty, kdo nemají rádi samotu

Samota je čas, kdy jsme fyzicky bez přítomnosti druhých lidí. V někom nepřítomnost druhých vyvolává pocit nepříjemného osamocení, jiný jásá. Když jsme sami, otevírá se více než jindy možnost pustit se do svého nitra a dostat se blíže sami k sobě.o samotě V principu je samota také možností chovat se zcela svobodně, neboli, jen podle sebe. Nikdo po mně v danou chvíli nic nechce, nikdo mě nevidí, neslyší, nehodnotí… Věci můžu dělat přesně, jak chci, není na koho se ohlížet, načasuji si své události přesně sobě na míru, není proč je časovat jinak… Možnost žít si po svém nese pro leckoho ale jistou zradu či obtíž, totiž opřít se jen a jen o sebe, spolehnout se sám na sebe, ustát to, co se v nás, když jsme sami, objeví.

„Co vlastně chci sám/a dělat? S kým se poradím? Komu to budu vyprávět? Kdo se o mě postará, když to budu potřebovat? Zvládnu to sám/a?“.

Možná i takové otázky vás napadají, když kolem sebe nikoho nemáte. Samota pak začne zavánět pocitem osamocení, byť nepozbyla kvalitu svobody a nezávislosti. Záleží ale, které kvality si zvolíme prožívat. Když jsme sami a není nám v tom dobře, máme pro to nepochybně své důvody…  Někdo šmahem smete ze stolu nelibost unášet samotu proto, že se sám nudí. Jiní ale tuší, že v samotě se více než kdy jindy můžeme dostat sami k sobě – o nudě, se tedy mluvit nedá. Dá se ale mluvit o setkání s vlastními myšlenkami v podobě nepříjmených, živých a bolavých vzpomínek a setkání s emocemi, často v podobě strachu a úzkostí. Nepřichází-li rozptýlení v podobě interakce a podnětů zvenku, přichází naše vlastní zvuky zevnitř. To, co k nám v samotě přichází z nitra, si v sobě nosíme stále, i když jsme v přítomnosti druhých nebo partnerském vztahu. Máme ale tendenci sami sebe zanedbávat a přehlížet, obzvláště jde li o nepříjemné prožitky, které se v nás objevují.

Hodí se nám, se sami sebou nezaobírat.

Dokud máme dost výživného rozptýlení z venku, nemusí být vnitřní hlasy vyslyšeny vůbec. Možná se časem samy vstřebají, možná nám někde nadělají paseku, aniž bychom sami rozuměli, co se s námi děje, např. proč nemůžeme usnout nebo proč jsme onemocněli. Neodžité a nezpracované emoce se postupně proměňují v nemoce, ať už v podobě šrámů na duši či somatických příznaků. Jsou-li dostatečně významné, cestu ven, do naší pozornosti si někudy vždy najdou, ať jsme sami nebo ne…

Je výhodné být si sebe vědom a mít odvahu sám před sebou nic nezakrývat.

Platí to zvláště v momentech, kdy nám není psychicky dobře nebo jsme nemocní a nevíme proč. V tu chvíli je nejvyšší čas být sám se sebou. Mnoho lidí nemá rádo samotu právě pro nepříjemný, leckdy bolestný kontakt se sebou samým. Je to úzkost a pochyby o sobě, které promlouvají, když se svět okolo nás zklidní. Byli jsme často vychováni v hodnotících vztazích, kde jsme získávali dlouhodobě zpětnou vazbu o naší přijatelnosti či nepřijatelnosti v rozmanitých situacích.

„Ty jsi ale hodná holčička, ty hezky papáš.  Drobí jen prasátka, tak to tady nechceme, ty přeci nechceš být takové čunče!“

Kdo ví, jestli by ono hodnocené dítko nemělo větší prospěch z experimentu se svačinou i za cenu drobků na kuchyňském linu? Dítko si totiž pravděpodobně udělalo zcela jiný zápis: „Jsem dobrý, přijatelný jen když…“

Obecněji: „Nejsem normální, když …tohle říkám, …takhle se cítím, …chovám se takto.“ Hodnocení lidmi zvenku nás odnaučilo spoléhat se na sebe a věřit sobě. Když jsme nějak oslabeni, ohroženi či znejištěni, je nasnadě, že bez podpory zvenku (utvrzení, o naší přijatelnosti pro druhé) nás staré rány zase snadno rozbolí. Ukazuje se, že nejsou zahojené. A jak by zatím taky mohly! Nedopřejeme si totiž čas sami se sebou, kdy naše vnitřní pravda může promluvit. To nepříjemné, co pak zažíváme, je konflikt mezi naším vytouženým sebeobrazem a realitou. Naše tělo i duše jsou chytřejší než naše ego a zklidní-li se svět kolem nás, chtějí se hojit, a proto tlačí staré rány na povrch, aby byly spatřeny, prožity, pochopeny, …

„Co není zjeveno, nemůže být léčeno.“

Znamená to dotýkat se svých psychických zranění a to bolí. (Ale taky přestane.) Pokud to neděláme, zranění se konzervuje a žije si vlastním životem. A je pak velkou otázkou, jak moc naše nedoléčená zranění ovlivňují náš současný život. Harmonie mezi životem naším a životem našeho zranění závisí na mnoha faktorech, mj. právě na tom, jak se respektujeme a jak uvědoměle se sebou – se svými zraněními – zacházíme.

o samotěTo, co nás často bolí, jsou prožívané emoce, plynoucí z naučených vzorců. Tyto emoce ale nemají nic společného s realitou. Když jíme v dětství jako prasátko, skutečně to znamená, že si v dospělosti nenajdeme kultivovaného partnera? Jsme pro takového člověka kvůli drobení v dětství nepřijatelní? Když nám říkali, že zlobíme a nikdo nás nebude mít rád, skutečně je konflikt se šéfem vyústěním tohoto tvrzení z dětství? Nemá nás rád, protože jsme si před 34 lety neuklidili hračky, když to máma chtěla? Máme se cítit méněcenní mezi přáteli, když s námi na základce nechtěli chodit hvězdy třídy na oběd a zažívali jsme odmítnutí?

Do jisté míry je přirozené, že nás formují naše průběžné zážitky. Nezapomínejme ale, že jsme to i my, kdo formuje naše nastávající zážitky, že jsme to my, kdo je v situacích aktivním tvůrcem svého dalšího příběhu, počínajícího prožitím jednotlivé situace.

Zatímco v dětství jsme neměli jinou možnost, než přijmout (dospělými) předkládanou realitu, v době vlastní dospělosti máme na výběr.

Setrvávání v naučených vzorcích je ustrnutí v domnělé bezmoci. V čase, kdy jsme sami, se tak vystavujeme pokaždé volbě mezi dětskou snahou se ochránit před bolestí z naší domnělé nedostatečnosti nebo přehodnocením a odmítnutím identifikace se vzorcem, který dnes díky své dospělé inteligenci mohu s klidem odmítnout. Můžeme se trápit tím, že nejsme dost dobří, což máme podloženo absurdními či vágními argumenty z dětství, nebo se tady a teď zastavit nad naší nelogičností.o samotě Právě emoční vzorce „Jsem dobrý jen když…“ a jim podobné nám zatemňují pohled na nás samé. Vyléčit svoje mylné předpoklady o sobě v podobě pochybností a nejistot je základem pro větší klid, když přijde čas bez ujištění zvenku – samota. Ujištění, že jsme dobří, láskyhodní lidé potřebují všichni. Lišíme se v míře, v jaké to potřebujeme, a tedy i v míře pochyb o sobě. Každopádně ale můžeme své nejistoty krotit skrze laskavé pochopení, inteligentní vyhodnocení a rozhodnutí pro jiné zacházení se sebou samými.

Budeme-li chtít léčit své nejistoty v partnerském vztahu (což se běžně děje), je to pro partnera dlouhodobě vyčerpávající. Bez své vlastní pomoci sobě budeme fungovat jako bezedná nádoba. Bez ujištění zvenku nám opět vyschne… Potřebujeme zajistit své díry, najít přiléhavé, hřejivé i voděodolné záplaty. Čas samoty je tak příležitostí k nalezení a pochopení toho nejbližšího člověka, kterého máte, a k pochopení toho, co tento člověk  – tedy VY – potřebuje.  Pečujte o sebe a buďte k sobě a svému příběhu laskaví.