Intuice, část 1

aneb Něco mi říká že…

Asi to znáte: potkáte nového člověka a řešíte s ním nějakou spolupráci. Může to být kolega v práci, který se má zapojit do vašeho projektu, řemeslník, kterému zadáváte práci na vašem bytě, nebo obvodní lékař, u kterého jste prvně na prohlídce.intuice Soudě jenom podle slov, je vše úplně v pořádku, když ale ze společné schůzky odcházíte, máte zvláštní pocit a něco vám říká, že s tímhle člověkem budou komplikace. Nevíte vlastně, odkud se to přesvědčení bere, a ukončení spolupráce ve stylu „mám z vás takový divný pocit, takže dál spolupracovat nebudeme“ vám přijde nemyslitelné, a tak svůj pocit prostě ignorujete. Po pár týdnech se ale ukáže, že jste se na začátku nemýlili. Rozdíl je ten, že teď jste si komplikace s dotyčným už zažili na vlastní kůži.

To, co vám už od začátku říkalo, že „tady něco nehraje“ se jmenuje intuice, a toto je první ze série krátkých článků na toto téma. Zaměřím se v něm na to, odkud se intuice bere. Nejprve ale jedna definice.

Podle Wikipedie je intuice „vhled nebo náhled a obvykle označuje náhlé poznání, chápání či odhad, které není zprostředkováno vědomým uvažováním a ačkoli bývá provázeno pocitem jasnosti a jistoty, není podloženo zřetelnými důvody“ (zkráceno). Jednodušeji řečeno je intuice nějaké přesvědčení, které se v nás objeví, a my nevíme odkud. Kladnou stránkou intuice je, že nám radí okamžitě, názor založený na intuici víme hned. Nevýhodou naopak je, že intuitivním úsudkem těžko můžeme argumentovat, protože nevíme, na čem je založen. Někdy je potom těžké rozlišit intuici a víru. Zatímco, při intuici důvody máme, jen o nich nevíme, víra je založena čistě na našem rozhodnutí.

Intuice není magie.
Jak tedy funguje? Celý náš organismus v každém okamžiku přijímá ohromné množství informací, velkou část jako nepodstatnou ovšem filtruje a do vědomí nám posílá jen jejich zlomek. S tímto zlomkem vstupních údajů dále pracujeme a činíme na jejich základě vědomá rozhodnutí.intuice Jenže toto vědomé usuzování je jen špička ledovce. Pod hladinou vědomí se toho děje daleko víc – nevědomá část naší mysli sama dělá úsudky a vůbec se neobtěžuje s tím zveřejnit, které vstupní informace použila a co s nimi udělala. Prostě samostatně vyhodnotí určité signály a do vědomí pošle jen jasnou a krátkou zprávu, např. „pozor, ten člověk lže“ nebo „rychle pryč, něco se stane“. Je to vlastně mechanismus, který našim předkům pomohl přežít, protože vědomé racionální uvažování je sice skvělý nástroj, který nám umožnil vymyslet žárovku a teorii relativity, je ale zároveň velice pomalý. A když koutkem oka zahlédnete blížícího se medvěda, není čas na odhad jeho polohy a váhy a následnou kalkulaci jeho trajektorie podle pohybových zákonů. Prostě musíte zaútočit nebo utéct a musíte se ve zlomku vteřiny rozhodnout, co z toho provedete a jak.

intuiceIntuice je tedy založena na signálech z okolí, které podprahově vnímáte, ale neuvědomujete si je. Jako například když kolega z práce, který právě stojí před vámi, říká, že rád přijímá pozvání do vašeho pracovního týmu a mluví o tom, co za dovednosti může přinést. Soustředíte se na jeho slova a nemáte důvod mu nevěřit. Onen člověk se ale během hovoru poškrábe na zátylku; když se usmívá, zvedají se jen koutky jeho úst a svaly okolo očí se skoro nepohnou, stojí o 40cm dále než obvykle při jiných hovorech, tón jeho hlasu je spíš vyšší, než jak obvykle mluvívá, používá často slovo „určitě“, ptá se na velmi málo detailů k projektu a při podání rukou na konec cítíte pot na jeho ruce. Takové informace a ještě velké množství dalších vyhodnocuje vaše podvědomí, zatímco vy se soustředíte na slovní obsah rozhovoru. Díky intuici nakonec víte, že „tady něco nehraje“, jenom nevíte proč.

To je tedy intuice – neúnavně pracuje ve vašem podvědomí a okamžitě vás informuje o svých zjištěních, která má podložená fakty, i když vám neprozradí jakými. V příštím článku budu psát o tom, v čem je výhodné intuici používat.

INTUICE, část 2
INTUICE, část 3
INTUICE, část 4